Sny nepřicházejí jen v noci - Martin Foral

Když jsem s Martinem přijel v odpoledních hodinách na Ranou, abych se trochu rozlítal před zkouškami, vzpomněl jsem si při pohledu na kopec, na všechny dny a všechny kopce, kdy jsem se s křídlem vláčel nahoru. Honila se mi vždy hlavou myšlenka, jestli není lepší ležet doma, mrknout se na nějakej film nebo si dát dobrou večeři. Sám sebe se ptám, proč tohle dělám, takhle se dřít a tahat toho „ptáka“, kterému se říká závěsný kluzák tamhle do toho kopce. Chce se mi brečet, jak jsem z toho vysílenej. Odpovědi jsem našel, až ….. na startu stojíte s křídlem nad sebou. Vy máte na výběr, ale křídlo ne, to tam prostě „půjde“ s Vámi.  A taky že jde. Já bez něj nepoletím a ono beze mě taky ne. Tak jako vždy předtím. Byl to den, kdy jsem si poprvé zasvahoval. Ne jen slet dolů, pár zatáček, kdy pak bude následovat vláčení křídla zpět na kopec. Kopíruji návětrnou stranu kopce sem a tam, snažím se cítit, co mi křídlo naznačuje. Vnímám, jak mě poslouchá. Řekl bych, že tam jsme jeden pro druhého. Pak vidím, že jsem již výše, než místo odkud jsem startoval. Na startu stojí Martin s Elou s tandemovým  křídlem. Posléze je i tento „boeing“ s oběma  je také ve vzduchu. Chvíli se vozíme podél kopce, ale blížící se západ slunce nám připomíná, že je čas, vrátit se opět na zem.

V neděli nás čeká přezkoušení z teorie a praxe u inspektora Emila Dvorožňáka. Mám žaludek velikosti sevřené pěsti, protože nemám rád zkoušky. Po úspěšném zvládnutí teorie jedeme na Černý vrch u Klášterce nad Ohří. Projedeme a ověříme možná místa pro přïstání. Dvě zabalená křídla na zahrádce auta připomínají při jízdě samohybnou houfnici.  Cesta na startovačku je rozbahněná a můj Citroen nás nechce nechat dojet až nahoru. Zase si vybavuji, jak budu křídlo vláčet nahoru na zádech, ale náhodný turista s terenním vozidlem vezme „Citrouše „ do vleku a vytáhne nás až nahoru. Nahoře jdeme obhlídnout startovačku. Sestavil jsem křídlo a po předstartovní  prohlídce, zda je všechno jak má být, jsem popošel k startovací rampě. Na rampě již stojí Jirka s křídlem a čeká na vhodný okamžik. Pak prudký rozběh, pár kroků a letí. 

foto: Jirka po startu

Sledujeme jej a já vím, že se blíží i můj čas. Vidím, jak Jirka přistává a mám z toho taky radost. A teď stojím na rampě já. Dívám se před sebe a čekám na vhodný okamžik, který také přišel. Krátký rozběh, pár kroků a letím. Popsat ten pocit, když letíte, je těžké. Vnímáte proudící vzduch,  cítíte, že Vám bylo umožněno být jako dravec, co krouží nad krajinou. Přistanu poblíž Jirky pod orlím zrakem zkoušejíciho inspektora. Sdělujeme si zážitky a pocity. Je na nás vidět, že máme radost. A ještě lepší je, když to může člověk cítit sám na sobě.

video:

Ještě na konec, při odjezdu na zkoušky mi jeden děda při pohledu na mé auto s křídlem na zahrádce řekl, že s tím dělem nikam nedostřelím. Jestli ho ještě někdy potkám, mám pro něj vzkaz „ dědo dostřelím a pěkně vysoko“.