Na sobotu 2.ledna dává předpověď svěží SZ vítr-HA!, musíme na Ranou. Během cesty do Loun decentně sněží, ale Raná leží ve srážkovém stínu Krušných hor, takže pod kopcem nás vítá zatažená obloha beze srážek.
Cesta do sedla probíhá v pohodě, jen to trochu klouže. Při zemi fouká celkem málo, zato od sedla výš začíná slušný boj, UP-čko držíme ve třech lidech. Nakonec však přeci jen stojíme na vrcholu Rané a jako první jde na start Michal.Vítr na zemi je vskutku hravý, ale jakmile se Atlas odlepí, plynule stoupá a za okamžik už se Michal spokojeně vozí nad kopcem.
Řada je na mě-jako exparaglidista a milovník poklidných večerních sletů mám z větrného počáska a nového éra respekt, ale po krátkém rozběhu to v pohodě letí a pěkně stoupe.
Po první zatáčce už jsem nad hranou a užívám si obratnosti legendárního UP-Cometu a hladkého svahového proudění. Na to, jaký bengál dul na kopci, je to ve vzduchu naprostá pohoda. Vozíme se úplně zadara a tak se s Michalem proháníme vzdušninou, blbneme ve třistašedesátkách a křičíme radostí. Po nějakém čase zjišťuji, že mé městské oblečení (džíny a tenisky) není pro zimní závěsné radovánky nejlepší volbou - jelikož nelítám v buliši, ale v lehačce, mé tělo je ofoukáváno mocným způsobem a tak co chvíli zahřívám ruce, kopu nožičkama, vrtím se a hlavně nehýbu hlavu dolů, protože mi pak studený proud vzduchu fičí přímo za krk-brrrrrr! A k tomu začíná lehce sněžit…
Přidává se k nám modrý Hazard a dle odvážných obratů, které ve vzduchu předvádí je jasný, že nás přiletěl navštívit Martin. Když se dosytosti pozdravíme tak nás opouští a letí na přistávačku. S Michalem se ještě nějaký ten čas proháníme nad kopcem.
Když však začíná kvalitně sněžit, Atlas se vydává sednout.Já ho po chvíli následuji - pár třistašedesátek, rozpočet a už stojím na zemi. Tělo se mi zimou klepe tak, že ani nemůžu povolit karabinu a tak se soukám z připnutého postroje. Hle, někde je chyba, zmrzlé nohy odmítají poslouchat a donesení éra k ostatním ubírá poslední zbytky sil. Vítá mě vysmátý Michal a chrlíme na sebe zážitky. Michal vypravuje, jak při lítání pod sebou sledoval stádo divočáků v lese. To jsou teda věci! Kdysi jsem od jednoho pilota slyšel, že: ”Létaní je jedinečné spojení přírody, člověka a síly okamžiku. A protože jsou všechny tyhle části proměnlivé, pak i létání je pokaždé jiné. Stále nevšedně přitažlivé…” Naprostý souhlas. Nezbývá než poděkovat Martinovi za péči, vytrvalost a trpělivost, se kterou nás dovedl k pilotním zkouškám. Před námi je dlouhá cesta, během které musíme postupně získávat další zkušenosti a návyky, neboť jak se říká: “Starý pilot, dobrý pilot.” Martine, děkujeme!
text: Zbyněk Černík
foto: Franta Michálek
Žádné komentáře:
Okomentovat