














foto: Nakládání kluzáků na místní samochod
foto: Sundávání na startu

Tak si ten sen dneska splním. Netuším jaké to bude a mám strach jestli to dokážu. Stojíme na Rané, rogalo na ramenou a dělám první kroky a poskoky stranou od ostatních na kopci. Najednou zafouká vítr a celé se to se mnou vznese - “ty vole!” - první slova mohla být i vznešenější.. Letím v pár metrech, je to paráda jenže mířím do křoví, zatočím (fakt to jde) a sednu kousek stranou. Zkouším Martina jestli by mě nepustil z celého kopce, že tady skončím v křoví. Párkrát mě nechá ještě popoběhnout a pak mě pustí. Běžím, běžím a najednou letím. Fakt letím, sice nízko a krátce, ale přece. Teď honem vytáhnout rogalo nahoru a znova a znova.. Končíme když se stmívá.
Druhý den jedeme na pro mě neznámou Jeviněves. Je tu větší sešup a příjemně fouká. Dělám co včera a najednou jsem (pro mě) docela vysoko, kolem šumí vzduch a cítím se, no nevím jak to popsat, je to nádhera, ale neumím to k ničemu přirovnat, protože jsem nikdy takhle neletěl. Sedám většinou mizerně, ještě že je tu ten sníh.. Když vyrvu rogalo na kopec, tak mi Martin vždycky řekne, jak to dělat správně, abych to pak většinou zas zopakoval blbě, ale letí to naštěstí i tak. Když jsem po osmé vyrval rogalo na kopec, tak jsem toho už měl dost. Za ty chvilky ve vzduchu to ale stálo.
Jsem zvědavý na pilotní kurz a přemýšlím o tom dokola. Z tohohle zážitku budu žít ještě aspoň měsíc.